Japonsko

18. září 2014 v 23:27 | Blair |  Život
Milý deníčku,

to bych nebyla já, abych Ti zase nenapsala. I když teď vážně nebyl čas! Už skoro 2 měsíce bydlím v Japonsku. Je to tu fantastický, i když mám docela problém se domluvit. Chybí mi Adam i Ammy. Mamka ale říká, že je zbytečnost jim psát, mají prý svoje starosti. Danny je v Londýně, ale stejně se mi neukázal, vím jen, že mi to sdělila Kath noc nebo dvě předtím, než jsem odjela. Cestovali jsme přenášedlem, nicméně zpátky už nepoletím. Dozvěděla jsem se to až dneska. Prý pro mě Bradavice nic nejsou. Mamka už se asi zbláznila. Začnu chodit do mudlovské školy, stejně, jako když jsem byla malá. Musím se naučit japonsky. Pche! Snad někde seženu sovu, která doručí dopis Ammy a Adamovi, možná napíšu i Alice. Je strašně těžké být obyčejná, nemoct čarovat, ani mít na sobě hábit. Ale začal mi nový život, tak si asi musím zvyknout.

PS: Adam mě políbil! <3

Blair
 

Cože?

26. června 2014 v 2:06 | Blair
Milá knížko, prý ti říkám deníčku,

našla jsem tě v kabelce a tak chci psát. Nevím, jestli jsem to dělala dřív, ale podle tvých stránek ano.

Je docela zvláštní probudit se se sádrou na noze, prokousnutou rukou, vypadlým zubem a strašnou bolestí hlavy. Nevím co se stalo, nepamatuji se, odkud jsem spadla, ani co se dělo. Vedle mě leží nějaká holka, teda.. jakože bydlí, tvrdí, že se známe. Má červený vlasy, taky bych takový chtěla. Jmenuje se Alice. Vím, že jsem jí znala, ale nevím, jak moc. To jí raději říkat nebudu. Vypadala vyděšeně, když mě viděla. Prý jsem ztratila paměť. Probudila jsem se po týdnu a kousek a madam Pomfreyová do mě furt cpe nějaké lektvary a mává nade mnou hůlkou. Tu mojí mi prý vrátí, až budu opouštět ošetřovnu. Šok!

Další docela dobrej šok. Po Dannym, mym skutečnym bráchovi, je prý vyhlášeno pátrání. A dokonce je rok 1996. Utíká to docela rychle, je mi 13. Fuj, bude mi 14, ale pořád jsem ve druhém ročníku. Možná bych je mohla uplatit. Pročítám si staré stránky deníku, to je ta chvíle, kdy si člověk vzpomíná. Jo, narazila jsem na zápisek v té době co Danny zmizel. Je pryč přes půl roku. Ani nevím, jestli se ve výsledku ozval, jak jsem prosila. Chybí mi. Vzpomínám si, jak jsme se poznali. Někdo se mě u něj doma, teda, dřív bydlel v takovém domě velikém, strašně leknul. Lekla jsem se taky. Jordy.. Hmm, ani nevím, jestli jsem ho tenhle rok viděla nebo už to bylo vloni.

Když to vezmu zpětně, ani už nevím, kdo je Gian. Jen vím, že měl kvůli němu problémy. Kdybych nebyla už pevně přesvědčená, že se příští rok omluvím ze školy, a vydám se hledat Dannyho, musela bych si začít plánovat jeho smrt. Nechápu, proč je vyloučený on a Danny není, ale ono to je jedno, když to stejně zdramatizoval. A je dobře, že je pryč. Měla jsem alespoň klid. Teda, trochu. Zmijozel byl odjakživa zvláštní. Jediné, co se mi na něm, když tebou teď listuji, líbilo, jak zjišťuji, byl Darius a Anthony Berg. Ti dva v sobě měli jakési kouzlo. Darius menší, ale měl mě rád. Prý. Doufám, že alespoň ten neumřel, když Tony ano.

Je škoda, že se nebudu moct zastavit doma, protože tam mamka už nebydlí, poté, co mi táta umřel. Na to si vzpomínám. Pohřeb byl ironicky ve stejný den, jako svatba Alashamy Mang. Ta svatba byla taky docela silný zážitek. Je náročné rozpomínat si na to kdo jsem, co dělám, a kdo jsou mí přátelé. Možná proto, že jich tolik nemám. Myslím, že těch několik dnů na ošetřovně mi bohatě stačí k přemýšlení. Zjistila jsem, že jsem zaútočila na Ashe. Muselo to být veselé, ale teď mi to tak nepřijde. Je mi ho líto. Možná proto, že se mu potom musela pěkně motat hlava. Ale ten zápisek do tebe se mi pěkně povedl.

Je zajímavé číst si zápisky z roku 1994. Teda, toho skutečného. Nějaká holka, Daisy, prý byla mou dobrou kamarádkou. Vzpomínám si, jak jsme se schovávaly u ní na koleji a pak Ashovi chtěly líbat nohy. To byla vážně vtipná situace, protože jemu se to vůbec nelíbilo. Možná to bylo tím, že jsem byla v Havraspáru. Jo Havraspár. Mají moc těžká hesla, ale dá se na to přijít. Byla jsem tam i s Aliou. Moje dvojče. Teda, nejlepší kamarádka. Je s ní sranda a nezkazí žádnou legraci. Doufám, že se s ní stihnu pořádně rozloučit. Stejně jako s Adamem.

Adama jsem poznala na té párty. Byl sice trochu tichý, ale svým způsobem chytrý (jasně, proto také skončil v Havraspáru). Jak to dopadlo zle, byl na mě strašně naštvaný a věčně mě propaloval pohledy. Jednou jsme se někde setkali a prostě jsem se mu omluvila. A hele! Ono to zabralo. Začali jsme se bavit. Ještě ani neví, jaké mám plány, ale asi mu to řeknu, protože jak jsem zjistila, tak mám s Dannym klub. Teda, takovou místnost prostě. Nevím, kde skončil klíč, ale nechám jí Adamovi. Jako jeden z mála mi bude opravdu chybět.

Teď už je dost pozdě a navíc začínám mít hlad. Jdu zkusit sehnat něco k snědku, na ošetřovně je to fakt hrůza. I když mám štěstí, že mě sem Matt Black donesl v náručí. Stal se z něj prefekt, ale pořád je to dobrý kamarád, který mě nenechal zemřít. Protože, když jsem ležela na zemi se zlomenou nohou, nic jiného, že nejspíš umřu, mě nenapadlo. Ale světe div se - žiju!

----------------------------------------------------------------------
Myslím, že Blaiřin osud se docela upíná jiným směrem, než je studium v Bradavicích a proto bych po docela dlouhé době, chtěla napsat menší děkování. Teda větší, proto tím také nebudu spamovat fórum (tu se pozná, kdo čte deník :P).

Všem, kteří jsou zmínění v článku, za skvělé herní, a kolikrát i mimoherní zážitky a zábavu.
Ale i těm, kteří v něm zmínění nejsou, jimiž jsou: Ammy, Claruš, Jacob, Nicole a Simone Pellasovým, Aytynin, Kath Star, Kate, Sayaka, Sayuri, Jenna, Simon C., Peter, Bery, Shyam, Beth, Anabell a Katie.
A těm, co už nehrajou (nebo jsem je alespoň neviděla dlouho ve hře - takže si to nejspíš ani nepřečtou): Sophii, Tery, Molly, Allys a Cari.

Víc lidí mě nenapadá, nicméně, ať už se rozmyslím pokračovat či nepokračovat, žvb je zas kousek života, který mi dalo spoustu nových kamarádů (a díky tomu i dost zážitků), tákže, ještě jednou vám VŠEM moc děkuji. Jste boží! :3

Pryč

29. května 2014 v 5:36 | Blair |  Druhý ročník
Milý deníčku,

ani se mi nechce nijak zvlášť rozepisovat, ty zábavné chvilky, protože jsem teď absolutně v koncích. Jasně, je toho hodně fajn, třeba to, že jsem viděla Adama ... vlastně neviděla, mluvila jsem s ním naposled ráno, než odjel před Vánoci do Londýna. Jó Londýn. Tam by někde mohl být Danny. Mohlo mě napadnout, že něco nebude v pořádku, ale prostě jsem si jen myslela nebo nemyslela, to máš jedno, že chodí v zastíráku a všem se vyhýbá.
 


Halloween ... a stejně, ještě žiju :X

19. května 2014 v 16:00 | Blair |  Druhý ročník
Milý deníčku,
od mého posledního zápisu uběhly skoro 3 měsíce. Za tu dobu se toho stalo hodně, a i přesto, že teď trávím valnou hromadu času sama v Hannině spacáku v našem klubu. Jistě. Hannin spacák. Danny, od tý doby co jí na začátku října vyloučili, je nějakej jinej. Trávila jsem s ním docela dost času, teda to spíš asi kvůli Jenně, ale vypadal furt tak zasmušile. Ani dárek mu neudělal tolik radosti. Doufám, že ten na Vánoce ho potěší víc. A rok se rozběhl.

Prázdno

1. května 2014 v 14:09 | Blair |  Druhý ročník
Milý deníčku,

mám na tebe čas, vlastně mám teď čas pořád. Hannah nejspíš vyloučí, Danny plánuje pomstu, Alice je zase hysterická. Na seznam přibyl Gian, Daria jsem škrtla, i když to on tam musí mít mě. Cítím se sama, absolutně bez všech. Vlastně, nikdo se se mnou moc kromě Ammy nebaví. Z Ay, té skvělé kamarádky, je jen napomínající prefektka a Jordyho jsem neviděla taky dobrou chvilku. Mám na krku 5 trestů a 2 nestoprocentní. Blah. Ale kde to vůbec začalo?

Další články